Anna: „Jaký? Štípačky?“
Jaroslav: „Štípačky ne, kombinačky. (Anna mu podává štípačky.) To že jsou kombinačky? To jsou snad štípačky, ne?“
Anna: „Ale vždyť jsi říkal: Štípačky, ne kombinačky.“
Jaroslav: „Já mluvil jasně. Štípačky ne, čárka, kombinačky.“
Anna: „Ty jsi říkal: Štípačky čárka, ne kombinačky. Alespoň vidíš, jaká je čeština blbá.“
Jaroslav: „Dej sem ty kleště a nech těch zbytečných řečí.“
Anna: „Jako vždycky, nechceš přiznat chybu, tak to hraješ do autu. Mohl bys mi opravit ještě článek?“ (Podává otci list papíru. Jaroslav prohlíží batoh a hledá, jestli najde chybu.)
Jaroslav: „Vždyť je v pořádku. Jaký článek máš na mysli?“
Anna: „Na mysli článek nemám. Článek mám v ruce.“ (Podává otci papír, ten jej prohlíží.)
Jaroslav: „Kdy už se konečně naučíš česky. Měla bys víc číst.“
Anna: „Já už číst nemusím. Jednu knížku jsem už přečetla. Čeština je ta nejhloupější řeč na světě. Měla jsem se narodit jinde. Každá řeč by byla lepčejší, než čeština.“
Jaroslav: „Já vím, četla si Dášenku. A neříkej lepčejší, víš, že nesnáším ty tvoje nespisovnosti.“
Anna: „Nejoptimálnější by byla angličtina. Hov do joudo?“
Jaroslav: „Hele, ty Joudo, kdyby ses radši tu češtinu naučila. Nejoptimálnější je nesmysl, protože optimální znamená nejlepší možnost. Takže ty vlastně říkáš, nejnejlepší možnost.
Anna: „O nejnej nejde! Jde o češtinu. To je samý, bflm a psvz aby se v tom vyznal. Vždyť ani ty nevíš, co je co. A to máš státnice.“
Jaroslav: „Co nevím? Co nevím? Chceš si mě vyzkoušet?“
Anna: „Tak mi řekni, jaký slovní druh je slovo seč.“
Jaroslav: „Seč? To je sloveso rozkazovací. Seč trávu! (Anna kroutí hlavou.) Tak je to zkratka středoevropského času. Ne? Tak je to historické podstatné jméno. Vzhůru tedy v kruté seče, sedlej koně, taste meče. Taky ne? No, taky se dřív používalo slovo seč, místo dlouhého senoseč.“
Anna: „Samá voda otěcko. Snažil ses, seč si mohl, ale marně. Teď mluv.“
Jaroslav: „Tady opravdu nevím. Buď je to příslovce, nebo zájmeno. Nachytala si mě.“
Anna: „No vidíš, a mohla bych pokračovat. Jak se píše slovo oběmi?“
Jaroslav: „To je přece jasné. Objemy koulí. O, b, j, e, m a tvrdé y.“
Anna: „Zase jsi vedle. S oběmi množinami. Takže e s háčkem a měkké i.“
Jaroslav: „Ale to je nespisovně. Správně bys měla říci s oběma množinami. Je to duál.“
Anna: „Oběmami, množinami? Já bych řekla objema množinama a je to jasné. Proto je nespisovná čeština nejlepčí. Tak poslední. A jestli to neuhodneš, dovolíš mi, abych šla na ples. Jak se píše – on to skoval?“
Jaroslav: „To mi musíš dát něco těžšího a ne takovou banalitu.“
Anna: „To je banalita? Tak mi to odpověz!“
Jaroslav: „O n t o s ch o v a l. Co je na tom?“
Anna: „No vidíš. Nevíš ani takovou banalitu. Jdu na ples! On to byl totiž kovář, tak to skoval, s k o v a l. Ty tvoje pravidla jsou na houby.“
Jaroslav: „Ta tvoje pravidla. A pravidla jsou pravidla. Jak můžeš ale napsat, že na zdech visely plagáty?“
Anna: „Tam má bejt tvrdé ý?“
Jaroslav: „Nemá tam bejt. Má tam být. A ne ý, ale ká.“
Anna: „Ká, ve slově visely? To je divný, ne?“
Hlasité předčítání
