Jaroslav: „Divné. A divné to není, protože to ká má být ve slově plakát.
Anna: „Plakát, z toho by měl člověk plakat. To je jako, gorila, z tebe bych se zbláznila. Nebo. Já jsem trochu kluk, můj táta je divnej bzuk.“
Jaroslav: „Nedělej si ze mě legraci! Víš dobře, že to nesnáším.“
Anna: „No vím, to otče můj premilený, ale proč jsi vlastně alergický na legraci?
Jaroslav: „To mám z mládí. Je to dlouhá historie.“
Anna: „Vypravuj, já mám času dost.“
Jaroslav: „Až někdy jindy.“
Anna: „Ne, teď! Nebo budu pokračovat v básničkách.“
Jaroslav: „Pane bože, to ne! No dobrá. Ženy jsou jedno veliké slzavé údolí. Když mi byly čtyři, nebo pět, byli jsme s rodiči u dědy na prázdninách. Tehdy ještě na vesnicích nebyla kanalizace a tak byl záchod za domem. Byla to vlastně dřevěná bouda.“
Anna: „Jako ve filmu Kurvahošigutentag, nebo v Chalupářích.“
Jaroslav: „No, právě taková. Jenže ta naše byla už plná, těsně před vykopáním nové díry. Já musel na velkou a tak jsem šel. Na dřevěnou desku jsem nevyskočil. Byla vysoko. Cítil jsem se být dospělým a nechtěl jsem volat nikoho, aby mi pomohl nahoru. A tak jsem si sundal kalhoty a otočil se zády. Vzepřel jsem se a jedním odrazem se vyšvihl na desku. Bohužel mi sjela ruka a já do otvoru zapadl až po kolena a lokty. Byl jsem jako uzamčený v kládě. Nemohl jsem ani nahoru, ani dolů. Nezbylo, než abych začal volat o pomoc. První mě uslyšel otec. Vypáčil dveře a otevřel. Místo toho, aby mě vytáhl, začal se smát na celé kolo a svolávat ostatní členy rodiny, aby se přišli podívat. Ještě, že nebyli v té době běžné fotografické aparáty, měl bych skutečné hmotné trauma na celý život.“
Anna: „Takže ty jsi v tom seděl?“
Jaroslav: „Jo. Studilo to.“
Anna: „No ale fuj. Jak ti bylo?“
Jaroslav: „Ještě teď to cítím.“
Anna: „To muselo bejt deprimující.“
Jaroslav: „Ne bejt, ale být. A nebylo to jen deprimující, ale odporné, zdrcující a zahanbující.“
Anna: „Mimochodem, mohl bys mi ještě přeložit článek do angličtiny?“
Jaroslav: „Není problém.“ (Bere od Anny papír a překládá ho na půl. Pak jej vrací.)
Anna (Jízlivě.): „Ha, ha, ha.“
Jaroslav: „Co z tebe holka bude? Neumíš česky a ani anglicky. Umíš vlastně něco?“
Anna: „Romeo říká, že umím božsky líbat.“
Jaroslav: „Myslíš, že tě to uživí? (Anna zpívá píseň.)
Podivné sousoší, o kus dál březový háj. V trávě si lenoší tulák, co opustil stáj.
V dálce zvon zazpíval písničku o smrti. Kdo usnul, ten už se nikdy nezavrtí.
Život nám nabízí zároveň peklo i ráj.
Zpívám si písničku o síle naděje. Že slunce zítra vyjde a že nás zahřeje.
Zpívám si písničku, že příští rok bude máj.
Obilí zrající dává nám naději v čas. Skřivánek na nebi zkusil, zda neztratil hlas.
A když se po ránu, to když se rozední, Naděje zesílí, vždyť umírá poslední.
Zpívám si písničku o síle naděje. Že slunce zítra vyjde a že nás zahřeje.
Zpívám si písničku, že příští rok bude máj. (Někdo zvoní.)
Jaroslav: „Podívej se, kdo to otravuje.“
Hlasité předčítání
