Stařičká zima pod tíhou sněhu snívá
shrbená duše strace o holi
odchází větrem za zvony.
Chapadly kleští mráz noc jemně svírá
a melodie vloček po poli
maluje bílé okovy.
Vichr nečeká na pozvání
s bolestí kmeny sklání.
Hambaté větve bez přízně listí
koukaj po jehličí se závistí.
Až roztaje mrazivá dohoda
opět nás přivítá jarní pohoda.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
