Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlaném od makeupu a rtěnky, že ho raději ani nesundavám, aby si někdo nevšiml, jakou prasárnu nosím na obličeji. Většinou ho po práci hned hodím do tašky a ten samý opět vytahuji, až když ráno procházím školní halou, kde už pobíhají první žáci a časně příchozí kolegové s jejich vydezinfikovanými sněhobílými náhubky.
Sedím na židli a zírám do obrazovky počítače. Je za deset osm, ale nikam nepospíchám. Během deseti minut zvládám vše, na co mi dříve nestačila ani půlhodina. Kafe, přípravy, maily a s posledním zvoněním padla a vypadnout odtud co nejdříve, jen abych tu nemusela být ani o minutu déle. V posledních dvou letech jsem se z nadšené entuziastické pedagožky postupně nějak přetransformovala do rebelujícího divokého tvora, kterého představa roušky a dodržování všelijakých covid opatření, dostává do zdivočelých stavů líté zuřivosti. Vysílená ze všeho možného obviňování a nálepkování, nespolečensky zdravá a nekorektně beze strachu, připadám si jak nějaká zmatená šelma zahnaná do kouta, jak lovená dravá zvěř. Má neschopnost plnit absurdní nařízení se rovná neschopnosti masožravého lva přežít na hlávkovém zelí, nemám takové chování v genech. Ještě chvíli mě budou nahánět a roztrhám jim v sebeobraně hrdlo.
Civím do zářícího monitoru a kontroluji poštu. Ve schránce mi právě přistál mail od dějepisáře Slavoje. Jednou nám vysvětloval, že jeho jméno pochází ze slova „slavný“ a já myslím, že rodiče mu ho dali asi proto, že když při porodu vystrčil hlavu na svět a neslyšel oslavné fanfáry, začal vztekle řvát, ať ho vrátí zpátky do dělohy a připraví pořádné slavnostní přivítání. Slavojek je totiž děsný narcista a oblíbenec pana ředitele. Je na své výsadní postavení náležitě pyšný a protože je tak neuvěřitelně sebestředný, myslí, že mu kolegové závidí. Lidi se mu ale spíše vyhýbají, protože chodí donášet na ostatní. Rád nám o sobě posílá pochvalné emaily, kde každého informuje, co úžasného zas udělal, s kým úžasným se setkal. Teď píše, že zorganizoval nějakou charitativní sbírku na pomoc lidem zasaženým vichřicí.
„Trhni si nohou mazle.“ Tak se mu totiž obecně potají přezdívá, ředitelův mazel.
Cvakám myší a líně přejíždím kurzorem po obrazovce. Mám před sebou pět hodin výuky s tlamokrytem v kuse. Veškerý lidský rozum tu vzal za své a zvítězil strach a manipulace. Jen my lidi se můžeme chovat takhle konformně a zároveň sebedestruktivně. Posloucháme stupidní rozkazy a těm, co jdou proti v našem vlastním zájmu, se smějeme. Přece ho nebudeme ještě podporovat, když říká pravdu, to přece není slušné. K čemu pak žáky učíme kriticky myslet, když to dospělým zakazujeme. Dneska může člověk přijít o místo, když řekne nahlas, co si myslí. Kde to proboha žijeme? Mám silné pochybnosti o smyslu svého povolání.
„Nejste tu od toho, abyste si něco myslela, “hřímal ředitel, když jsem protestovala, že roušky na školách jsou nesmysl, „dělejte, co se Vám řekne.“ Ano, jistě, plňte zadané úkoly, myslete a chovejte se tak, jak máte. Choďte do práce, plaťte daně a držte hubu a krok. Dělají z nás bezduché užitečné idioty, ochočené tlusté ovce, které za pár let zabijí a stáhnou z kůže.
Hlasité předčítání
