Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlaném od makeupu a rtěnky, že ho raději ani nesundavám, aby si někdo nevšiml, jakou prasárnu nosím na obličeji. Většinou ho po práci hned hodím do tašky a ten samý opět vytahuji, až když ráno procházím školní halou, kde už pobíhají první žáci a časně příchozí kolegové s jejich vydezinfikovanými sněhobílými náhubky.
Sedím na židli a zírám do obrazovky počítače. Je za deset osm, ale nikam nepospíchám. Během deseti minut zvládám vše, na co mi dříve nestačila ani půlhodina. Kafe, přípravy, maily a s posledním zvoněním padla a vypadnout odtud co nejdříve, jen abych tu nemusela být ani o minutu déle. V posledních dvou letech jsem se z nadšené entuziastické pedagožky postupně nějak přetransformovala do rebelujícího divokého tvora, kterého představa roušky a dodržování všelijakých covid opatření, dostává do zdivočelých stavů líté zuřivosti. Vysílená ze všeho možného obviňování a nálepkování, nespolečensky zdravá a nekorektně beze strachu, připadám si jak nějaká zmatená šelma zahnaná do kouta, jak lovená dravá zvěř. Má neschopnost plnit absurdní nařízení se rovná neschopnosti masožravého lva přežít na hlávkovém zelí, nemám takové chování v genech. Ještě chvíli mě budou nahánět a roztrhám jim v sebeobraně hrdlo.
Civím do zářícího monitoru a kontroluji poštu. Ve schránce mi právě přistál mail od dějepisáře Slavoje. Jednou nám vysvětloval, že jeho jméno pochází ze slova „slavný“ a já myslím, že rodiče mu ho dali asi proto, že když při porodu vystrčil hlavu na svět a neslyšel oslavné fanfáry, začal vztekle řvát, ať ho vrátí zpátky do dělohy a připraví pořádné slavnostní přivítání. Slavojek je totiž děsný narcista a oblíbenec pana ředitele. Je na své výsadní postavení náležitě pyšný a protože je tak neuvěřitelně sebestředný, myslí, že mu kolegové závidí. Lidi se mu ale spíše vyhýbají, protože chodí donášet na ostatní. Rád nám o sobě posílá pochvalné emaily, kde každého informuje, co úžasného zas udělal, s kým úžasným se setkal. Teď píše, že zorganizoval nějakou charitativní sbírku na pomoc lidem zasaženým vichřicí.
„Trhni si nohou mazle.“ Tak se mu totiž obecně potají přezdívá, ředitelův mazel.
Cvakám myší a líně přejíždím kurzorem po obrazovce. Mám před sebou pět hodin výuky s tlamokrytem v kuse. Veškerý lidský rozum tu vzal za své a zvítězil strach a manipulace. Jen my lidi se můžeme chovat takhle konformně a zároveň sebedestruktivně. Posloucháme stupidní rozkazy a těm, co jdou proti v našem vlastním zájmu, se smějeme. Přece ho nebudeme ještě podporovat, když říká pravdu, to přece není slušné. K čemu pak žáky učíme kriticky myslet, když to dospělým zakazujeme. Dneska může člověk přijít o místo, když řekne nahlas, co si myslí. Kde to proboha žijeme? Mám silné pochybnosti o smyslu svého povolání.
„Nejste tu od toho, abyste si něco myslela, “hřímal ředitel, když jsem protestovala, že roušky na školách jsou nesmysl, „dělejte, co se Vám řekne.“ Ano, jistě, plňte zadané úkoly, myslete a chovejte se tak, jak máte. Choďte do práce, plaťte daně a držte hubu a krok. Dělají z nás bezduché užitečné idioty, ochočené tlusté ovce, které za pár let zabijí a stáhnou z kůže.
Je přesně osm a zvoní na první hodinu. Loknu si ještě kávy, popadnu učebnice a natáhnu respirátor. Nevím moc, jak se s tak ohromnými pohybnostmi teď postavit před žáky. „Milé děti, vůbec nezáleží, jak dobře se učíte, jaký máte charakter, hlavní je podlézat a pochlebovat těm nahoře a především je důležité, myslet si přesně to, co oni, nebo to alespoň předstírat.“
Kolik je hodin, zvonil mi budík? Už zase vstávám pozdě do práce. Rychle se obléknu, ranní toaletu vyřeším během pár minut, ještě tašku do práce, seběhnu schody paneláku a skočím do auta. Za minutu osm pak vcházím do školy.
„Ahoj Jano.“ zdravím kolegyni, která je na tom s ranní dochvilností podobně jako já.
„Bylo to hrozně namrzlý.“ odpoví Jana místo pozdravu a hodí po mně okem. „Taky jdeš teprve teď?“
„Nějak to vstávání teď moc nedávám.“ já na to.
„To mi povídej, už aby byl alespoň duben, tenhle rok je ještě horší než ten předchozí, pořád nějaký změny a novoty.“ Spěcháme obě kolem šaten a unisono funíme do roušek.
„Já už nezvládnu ani další den.“ myslím si mlčky.
Schody bereme po dvou, už je po zvonění, hodina právě začala. Zmizíme na chvilku v kabinetu, abychom hned zase vyběhly a vpluly do svých učeben. Dobrý, nikdo nás neviděl. O přestávce, když vycházím ze třídy, přiběhne ke mně na chodbě zástupkyně.
„Kláro, běž dolů k řediteli, chce s tebou a s Janou mluvit.“
„Co se stalo?“ hrkne ve mně.
„Nebyly jste ráno na testech.“ pronese úsečně a hned zase odběhne.
„A sakra,“ nadávám v duchu, „no jo, vždyť je vlastně středa.“ Vedení si totiž do všech těch nesmyslů ještě vymyslelo, že bude kontrolovat, jestli se pedagogové správně testují. Dvakrát týdně se tak chodí všichni učitelé ráno testovat do školní jídelny, ředitel na to osobně dohlíží a zapisuje si výsledky. Musíme si každý sednout sám ke stolu, čelem k němu, aby viděl, jak se špachtlí šťouráme v nose. Připadám si jak pokusná laboratorní krysa. Otočím se a zamířím do ředitelny. Srdce mi buší a snažím se zhluboka dýchat. Když vejdu do sekretariátu, stojí tam už Jana se zmoženým výrazem.
„Pojďte dál dámy,“ pozve nás dovnitř ředitel a pokračuje, „nebyla jste ani jedna na ranním testování, to je od vás obou velmi nezodpovědné, to byste jako pedagožky měly přeci vědět.“ Sedáme si do hlubokých křesel a mně se míhají hlavou všechny ty situace, kdy jsem kvůli jednomu lejstru běhala do ředitelny třeba pětkrát za hodinu, aby bylo všechno v pořádku, kdy jsem obcházela a prosila kolegy, aby plnili své povinnosti, aby práce byla hotová včas a v termínu.
Ředitel mluví a mluví a já cítím, jak se ve mně začíná vzdouvat jakási ohromná, živočišná vlna prudkého bytostného odporu a vsadím se, že kdybych se trochu víc snažila, vyjeli by mi z konečků prstů i zvířecí drápy. Jana se omlouvá, že jí to mrzí, že na to zapomněla a ve mně zatím roste nějaká nepoznaná síla, až se mi zdá, že jsem najednou celá vyrostla a ředitel se naopak nějak smrsknul a srazil. Čím víc mele, tím víc se zmenšuje, až je z něho maličký hnusný skřet, který prská na všechny strany, jak vyschlá stará svíčka.
„Paní Divoká, buďte tak hodná, nasaďte si roušku až na nos, jste neočkovaná.“ otočí se ke mě najednou ředitel. Sedím, ani se nehnu, hlídám své pudy, abych mu neskočila po krku a v mžiku ho nezardousila. „Nasaďte si roušku, prosím.“ opakuje znovu. Pomalu si vytáhnu roušku o něco výš a sleduji, jestli je skřet spokojen. Ten se celý podivně oklepe a zatetelí, jakoby si právě šňupnul nějaké drogy a chystá se dál pokračovat v monologu. Než ale otevře pusu, nadechnu se a naprosto klidně mu sdělím: „Už nechci ráno testovat žáky, najděte si na to jiný lidi.“
Ředitel na mě chvílí zírá černýma prázdnýma očima, pak se celý nafoukne, zbrunátní a pronese: „To si ale paní Divoká značně zhoršujete své pracovní postavení.“ „Jak jste na tohle přišel, nevím, že bych měla něco takového ve smlouvě.“ vypadne ze mě. Koukám mu zpříma do očí, ty ale spíš vypadají jak duté prázdné díry, vyhlodané od brouků. Ředitel se postaví, sklopí hlavu a mlčí. Neví, jak na mě. „To nemá cenu.“ hlesne zástupkyně, která stojí ve dveřích. „Ne, to nemá.“ odpovím jí, zvednu se z křesla a odcházím z ředitelny. Nemůžu tu s ním být, brzy bychom kvůli té jeho úřednické připosranosti nenáviděli jeden druhého. Lidsky je na úrovni prvohorního trilobita, žádná opravdová vřelost, jen hraná slušnost. Je tak charakterově plochý, že se na něm dá žehlit suché prádlo. Nenechám si od něj přece vyhrožovat.
Jak mi klesá hladina adrenalinu v krvi a bojovnost vyprchává, přepadne mě děsivá úzkost. „Proboha, co jsem to tomu řediteli zase řekla, zbláznila jsem se?“ Můj vlastní rozum mě teď mlátí hlava nehlava. „Ty jsi asi fakt úplně blbá, ještě chvíli ho provokuj a přijdeš o místo. Nehraj si na nějakou pitomou Johanku z Arku a dělej, co se po tobě žádá, buď trochu jako ostatní.“
Zvoní budík, další ráno, měla bych se chystat do práce, ale nemám sílu vstát z postele. Jen tak ležím, jak raněný zatoulaný pes, kterého někdo srazil autem a nechal ležet u cesty. V noci jsem pár hodin spala, ale pořád se cítím hrozně unavená. Představa, že bych šla do práce a musela něco řešit s někým z kolegů nebo dokonce s vedením, ve mně vzbuzuje tak silnou nechuť, až je mi z toho fyzicky zle. Později odpoledne volám doktorce, musím si dojít pro neschopenku a mám prý odpočívat, na všechno chvíli zapomenout. Lze si ale odpočinout od lidské ignorance? Je možné zapomenout, co jsme schopni dělat jeden druhému v zájmu falešného vyššího dobra. Ležím v posteli a zírám do prázdna, není proč se o cokoliv snažit, nikam to nevede. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit. V pokoji se najednou nějak zatáhlo, nejlepší by bylo někam zmizet, vypařit se, nebýt.
Hlasité předčítání
