Je přesně osm a zvoní na první hodinu. Loknu si ještě kávy, popadnu učebnice a natáhnu respirátor. Nevím moc, jak se s tak ohromnými pohybnostmi teď postavit před žáky. „Milé děti, vůbec nezáleží, jak dobře se učíte, jaký máte charakter, hlavní je podlézat a pochlebovat těm nahoře a především je důležité, myslet si přesně to, co oni, nebo to alespoň předstírat.“
Kolik je hodin, zvonil mi budík? Už zase vstávám pozdě do práce. Rychle se obléknu, ranní toaletu vyřeším během pár minut, ještě tašku do práce, seběhnu schody paneláku a skočím do auta. Za minutu osm pak vcházím do školy.
„Ahoj Jano.“ zdravím kolegyni, která je na tom s ranní dochvilností podobně jako já.
„Bylo to hrozně namrzlý.“ odpoví Jana místo pozdravu a hodí po mně okem. „Taky jdeš teprve teď?“
„Nějak to vstávání teď moc nedávám.“ já na to.
„To mi povídej, už aby byl alespoň duben, tenhle rok je ještě horší než ten předchozí, pořád nějaký změny a novoty.“ Spěcháme obě kolem šaten a unisono funíme do roušek.
„Já už nezvládnu ani další den.“ myslím si mlčky.
Schody bereme po dvou, už je po zvonění, hodina právě začala. Zmizíme na chvilku v kabinetu, abychom hned zase vyběhly a vpluly do svých učeben. Dobrý, nikdo nás neviděl. O přestávce, když vycházím ze třídy, přiběhne ke mně na chodbě zástupkyně.
„Kláro, běž dolů k řediteli, chce s tebou a s Janou mluvit.“
„Co se stalo?“ hrkne ve mně.
„Nebyly jste ráno na testech.“ pronese úsečně a hned zase odběhne.
„A sakra,“ nadávám v duchu, „no jo, vždyť je vlastně středa.“ Vedení si totiž do všech těch nesmyslů ještě vymyslelo, že bude kontrolovat, jestli se pedagogové správně testují. Dvakrát týdně se tak chodí všichni učitelé ráno testovat do školní jídelny, ředitel na to osobně dohlíží a zapisuje si výsledky. Musíme si každý sednout sám ke stolu, čelem k němu, aby viděl, jak se špachtlí šťouráme v nose. Připadám si jak pokusná laboratorní krysa. Otočím se a zamířím do ředitelny. Srdce mi buší a snažím se zhluboka dýchat. Když vejdu do sekretariátu, stojí tam už Jana se zmoženým výrazem.
„Pojďte dál dámy,“ pozve nás dovnitř ředitel a pokračuje, „nebyla jste ani jedna na ranním testování, to je od vás obou velmi nezodpovědné, to byste jako pedagožky měly přeci vědět.“ Sedáme si do hlubokých křesel a mně se míhají hlavou všechny ty situace, kdy jsem kvůli jednomu lejstru běhala do ředitelny třeba pětkrát za hodinu, aby bylo všechno v pořádku, kdy jsem obcházela a prosila kolegy, aby plnili své povinnosti, aby práce byla hotová včas a v termínu.
Ředitel mluví a mluví a já cítím, jak se ve mně začíná vzdouvat jakási ohromná, živočišná vlna prudkého bytostného odporu a vsadím se, že kdybych se trochu víc snažila, vyjeli by mi z konečků prstů i zvířecí drápy. Jana se omlouvá, že jí to mrzí, že na to zapomněla a ve mně zatím roste nějaká nepoznaná síla, až se mi zdá, že jsem najednou celá vyrostla a ředitel se naopak nějak smrsknul a srazil. Čím víc mele, tím víc se zmenšuje, až je z něho maličký hnusný skřet, který prská na všechny strany, jak vyschlá stará svíčka.
Hlasité předčítání
