Zmizet

„Paní Divoká, buďte tak hodná, nasaďte si roušku až na nos, jste neočkovaná.“ otočí se ke mě najednou ředitel. Sedím, ani se nehnu, hlídám své pudy, abych mu neskočila po krku a v mžiku ho nezardousila. „Nasaďte si roušku, prosím.“ opakuje znovu. Pomalu si vytáhnu roušku o něco výš a sleduji, jestli je skřet spokojen. Ten se celý podivně oklepe a zatetelí, jakoby si právě šňupnul nějaké drogy a chystá se dál pokračovat v monologu. Než ale otevře pusu, nadechnu se a naprosto klidně mu sdělím: „Už nechci ráno testovat žáky, najděte si na to jiný lidi.“

Ředitel na mě chvílí zírá černýma prázdnýma očima, pak se celý nafoukne, zbrunátní a pronese: „To si ale paní Divoká značně zhoršujete své pracovní postavení.“ „Jak jste na tohle přišel, nevím, že bych měla něco takového ve smlouvě.“ vypadne ze mě. Koukám mu zpříma do očí, ty ale spíš vypadají jak duté prázdné díry, vyhlodané od brouků. Ředitel se postaví, sklopí hlavu a mlčí. Neví, jak na mě. „To nemá cenu.“ hlesne zástupkyně, která stojí ve dveřích. „Ne, to nemá.“ odpovím jí, zvednu se z křesla a odcházím z ředitelny. Nemůžu tu s ním být, brzy bychom kvůli té jeho úřednické připosranosti nenáviděli jeden druhého. Lidsky je na úrovni prvohorního trilobita, žádná opravdová vřelost, jen hraná slušnost. Je tak charakterově plochý, že se na něm dá žehlit suché prádlo. Nenechám si od něj přece vyhrožovat.

Jak mi klesá hladina adrenalinu v krvi a bojovnost vyprchává, přepadne mě děsivá úzkost. „Proboha, co jsem to tomu řediteli zase řekla, zbláznila jsem se?“ Můj vlastní rozum mě teď mlátí hlava nehlava. „Ty jsi asi fakt úplně blbá, ještě chvíli ho provokuj a přijdeš o místo. Nehraj si na nějakou pitomou Johanku z Arku a dělej, co se po tobě žádá, buď trochu jako ostatní.“

Zvoní budík, další ráno, měla bych se chystat do práce, ale nemám sílu vstát z postele. Jen tak ležím, jak raněný zatoulaný pes, kterého někdo srazil autem a nechal ležet u cesty. V noci jsem pár hodin spala, ale pořád se cítím hrozně unavená. Představa, že bych šla do práce a musela něco řešit      s někým z kolegů nebo dokonce s vedením, ve mně vzbuzuje tak silnou nechuť, až je mi z toho fyzicky zle. Později odpoledne volám doktorce, musím si dojít pro neschopenku a mám prý odpočívat, na všechno chvíli zapomenout. Lze si ale odpočinout od lidské ignorance? Je možné zapomenout, co jsme schopni dělat jeden druhému v zájmu falešného vyššího dobra. Ležím v posteli a zírám do prázdna, není proč se o cokoliv snažit, nikam to nevede. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit. V pokoji se najednou nějak zatáhlo, nejlepší by bylo někam zmizet, vypařit se, nebýt.