Elektrický jeřáb pomalu pokládá dřevěnou rakev na zadní rampu vojenské dodávky. V pozadí přistávají a zase vzlétávají nákladní letadla, stíhače a bombardéry. Všude to hučí a řve. Nevadí mi to. Ležím si uvnitř rakve a na hluk už jsem zvyklá. Vlastně si nejsem jistá, jestli dokážu ještě něco jiného slyšet? Než permanentní hluk. Křik. Rány. Pláč. Výbuchy. Motory. A nekonečné hučení. Ohlušující hučení. Hluboko v ušních bubíncích, jako by do nich natekla voda a zvenčí je zašpuntoval nesnesitelný tlak.
Snad za to může smrt.
Poslední hezkou věcí, kterou jsem v životě slyšela, byl zpěv dudka chocholatého. Zpěv, houkání nebo možná raději posměch onoho překrásného chocholatého raubíře. Našeho symbolu. Představovala jsem si jeho vzdouvající se vole, zatímco jsem ležela ve vysoké trávě, nade mnou se čas od času ozval výstřel, zasténání nebo pláč a já přemýšlela, jak dlouho to bude trvat, než konečně umřu. Tím, že umírám, jsem si byla naprosto jistá. Vsadila bych na to své lékařské vzdělání – existují totiž díry po kulkách, se kterými i s tím nejlepším vybavením a v moderní nemocnici, natož pak na opuštěném poli, jednoduše už nic nezmůžete.
Ačkoliv bylo strašné vedro a mně ještě po rozpumpovaném těle stékaly kapky potu od vyčerpávajícího běhu, necítila jsem nic jiného než chlad.
A bolest.
Nebála jsem se jí, protože jsem dobře věděla, že už brzo zmizí. Zato chlad ne. Ten zůstane. Nejspíš už navždycky. Zdá se mi, že jsem plakala. Sama nad sebou. Lítostí. Už si moc dobře nevzpomínám. Vzpomínám si jenom na toho dudka. Vzpomínám si, že jsem to musela zkusit, musela jsem utéct.
I když to nakonec nedopadlo.
Když žije člověk v míru, v pokoji, doma s rodinou a blízkými, soustředí se jenom na štěstí. Na své, na štěstí ostatních. Jak ho získat a jak si ho co nejdéle udržet. Nezáleží na tom, kolik už ho doopravdy má, vždycky kouká před sebe, po nějakém dalším, hledá, kde ho najde víc. A přesto spousta šťastných lidí odchází na sklonku života s pocitem nespokojenosti. Nenaplnění. Taková je naše povaha, přirozenost a tak to asi musí být. Abychom se hnali dál.
Ovšem když se člověk dostane pod palbu, když musí bojovat a musí válčit o holý život, jeho hodnoty se přirozeně změní. Je to jenom reflex. Není na tom nic těžkého. Jako dýchání. Hlavním a jediným cílem je zachovat si své tělo. Jedinou schránku udržující lidskou duši při životě. Tak křehkou a slabou. Existují různé způsoby, jak toho docílit. A pak je tady ohromná, nespočetná hromada způsobů, jak ji naopak zničit.
Já měla tu smůlu, že nás chytili při plánovaném přesunu z jedné stanice na druhou. Já měla ten neskutečný pech, že i přes veškerý můj výcvik, přes mou pozornost a opatrnost nás zajali a nezabili na místě. Mě, jako ženu, čekalo peklo. Stála jsem na jeho prahu, kůži mi spalovaly plameny a na mé vnitřnosti si leštili dlouhé a ostré vidle. Stačil jediný krok dál a přišla bych o svou duši. Tím jsem si byla taky naprosto jistá.
A proto jsem to musela zkusit, chytit se i té nejmenší a nejpitomější příležitosti utéct, třebaže jsem dopředu věděla, že to nemůže nikdy vyjít. Protože tělo, ne, život, se dá zničit hromadou způsobů. A já vlastně byla ráda, že ten můj skončil vcelku brzy, na poli, s dírou od kulky a za zpěvu dudka.
Hlasité předčítání
