Poruchou osobnosti rozumíme takovou variantu těchto vlastností, která jde za hranici rozsahu nacházejícího se u většiny lidí a kterou je možné považovat za extrémní. Poruchy osobnosti bývají charakterizovány relativní stabilitou v čase (to znamená, že se osobnostní rysy příliš nemění, měnit se mohou jen klinické projevy), neflexibilní povahou a v neposlední řadě zhoršenou schopností adaptace a tedy i fungování ve vztazích. Jejich základní charakteristikou je, že jsou tzv. egosyntonní, což znamená, že člověk s touto poruchou má své rysy za vlastní, je s nimi sžit a tato skutečnost mu nezpůsobuje těžkosti, které by si sám od sebe uvědomoval.
Jinými slovy, každý je nějaký, svět by byl asi nesnesitelným místem, kdyby byli všichni stejní. Někdo je konzervativní a nemá rád novoty či změny, jiný je zase vyhledává. Někdo má rád pravidla, jiný rád improvizuje. Někteří z nás mají sklony k samolibosti a předvádění se, jiní nad sebou pochybují a jsou spíše plaší, jsou mezi námi introverti a extroverti, altruisté i egoisté. Přesto však v našem světě většina z nás funguje, je schopna svých vlastností produktivně využít a ti hloubavější z nás si své meze uvědomují.
U některých lidí jsou pak tyto charakteristiky vystupňovány natolik, že jim zabraňují normálně sociálně fungovat, mít zdravé vztahy a rozvíjet své schopnosti. Potom se například člověk, který úzkostlivě visí na řádu, zabývá pouze pravidly a není schopen vidět problematiku globálním pohledem, což mu znemožňuje rozvíjet jeho obzory. Člověk s nedostatkem sebedůvěry naplněn strachem z odmítnutí se programově vyhýbá všem situacím, kde by mohl být hodnocen či odmítnut. To mu pak může komplikovat či zcela znemožnit navazování vztahů či kariérní postup, přestože po těchto hodnotách v hloubi duše touží a k jejich dosažení mu nechybí talent ani inteligence. Trvalou frustraci pak mohou doprovázet úzkostné projevy a celkový pesimismus. Někdo žije vlastní dokonalostí a sebeláskou, což mu znemožňuje akceptovat druhé jako sobě rovné. Je-li úspěšný, tak v sobě tyto vlastnosti dokonale živí. Nemá ale často opravdové přátele, má jen nohsledy. Není-li úspěšný a tedy i sám se sebou spokojený, může se dostat do depresí vedoucích až k sebevraždě. Takto a podobně by bylo možné pokračovat dál. Avšak jak lidová moudrost praví, není stejných deset lidí…, tedy ani ,,psychopatů”.
Neexistuje nic stvořeného, co by v sobě neobsahovalo určitý jas – ať už je to zeleň či semena, květiny či krása. Jinak by to nebylo součástí stvoření.
Dnes večer jsem vyplnila test osobnosti, velmi, velmi, velmi překvapivě mi vyšel jeden velký pozitivní, podpůrný, konejšivý výsledek – egoista, blbec, sobec, necita apod. Přitom všechny mé osobnosti jaly celý život chovat k ostatním lidem hezky. Obzvláště k slabším, těm, které postihlo nějaké neštěstí, jimž dělo nezměrné příkoří. Pravda, všechny z nás tak činily pouze z vlastního přesvědčení, nikoli z pocitových “empatiko” pohnutek. Vaše otázka pravděpodobně zní: Proč vlastně? Odpověď: Abych se nemusela sama za sebe stydět! Připadá Vám, že si protiřečím? Ano, ale všechno je to pravda! Psychopat zpravidla vždy zaujímá (bylo již naznačeno) protichůdné emoce, vlastnosti, myšlenkové pochody / smýšlení, vnímání reality…
A je to tady! Další důkaz sobectví! I když, proč bych měla naříkat? Nedávno nás veškerých zábran stejně zbavili! Momentálně nemám žádný důvod (ani motivaci) chovat se k někomu pěkně, stejně by mé počínání v očích každého jednotlivce na této planetě bylo pouhou psychopatickou přetvářkou!
Hlasité předčítání
