Vždy, když se mi něco povede, bude to samé (pořád dokola) – TO JE JENOM… TO JE JENOM… TO JE JENOM… TO JE JENOM… TO JE JENOM… TO JE JENOM… TO JE JENOM… TO JE JENOM…
Příznaky poruchy osobnosti
K základním obecným příznakům všech poruch osobnosti patří dlouhodobé rigidní chování, které vede k osobnímu / nebo sociálnímu selhávání. Z hlediska osobnostní odlišnosti můžeme pozorovat extrémně výrazné či naopak zcela chybějící vlastnosti, které se běžně vyskytují.
Například v případě úzkostné poruchy osobnosti je v popředí výrazná tendence vyhýbat se různým situacím, které by mohly být spojeny se zátěží a rizikem, přesto, že to pro člověka s touto poruchou přináší negativní následky. V případě disociální poruchy osobnosti zase vidíme sníženou až nepřítomnou ochotu ke spolupráci, nezájem o druhé lidi, jejich pocity a potřeby, klamání, manipulování a opakované porušování pravidel a norem, včetně zákonů.
Duch svatý představuje jednotu věčnosti a jedinečnosti. Duch svatý je jako oheň – ne však oheň, jejž lze uhasit, který v jednom okamžiku hoří jasným plamenem, vzápětí však zhasne. Neboť Duch svatý vytváří věčnost i jedinečnost a spojuje je v jeden celek, jako když člověk svazuje otep. Kdyby totiž otep nebyla svázána, nebyla by to již otep, nýbrž roztroušené dříví… Duch svatý je ohněm i životem v oné věčnosti i jedinečnosti, protože Bůh je živý. Neboť slunce je jasné a jeho světlo plane a hoří oním ohněm, jenž ozařuje celý svět, a přesto se zdá být jedinou jsoucností.
Cokoliv, v němž není žádná síla, je mrtvé, tak jako ulomená větev stromu uschne, neproudí-li v ní míza. Neboť Duch svatý posiluje a urychluje.
7. ledna 2023
Ano, myslím, myslím, myslím již pouze sama na sebe! A i když necítím žádné emoce vůči blízkému člověku, který mi momentálně umírá, vím, že ho skutečně miluji! Miluji ho po tu dobu, co je na tomto světě! Je mi s ním dobře, jsem ráda v jeho blízkosti! Sice po zkušenostech s mým otcem nemám žádnou potřebu mu jakkoliv pomáhat, ale bažím z jeho přítomnosti, existence! Trápí mě, když se mnou nemluví…
Narcistická porucha osobnosti se projevuje přehnaným pocitem vlastní důležitosti, a to i navzdory vnitřní nejistoty. Jedinci, kteří se s touto poruchou potýkají, věří ve vlastní výjimečnost a také v to, že je dokáží pochopit jen jiní výjimeční jedinci. Pacienti potřebují neustálý obdiv, chovají se arogantně a od ostatních očekávají přednostní zacházení. Jedná se o lidi, kterým chybí empatie a nestydí se využívat ostatní ke svému prospěchu. Alespoň to tvrdí psychologové… Ovšem i v tomto případě je pravda mnohem prozaičtější. Ve skutečnosti se cítí divní, opomíjení, mají pocit zbytečnosti a marnosti, tak potřebují mít vedle sebe člověka s vyšším podílem empatie, což jim přináší víceméně blažený pocit, který jim skýtá nové obzory v tom smyslu, že do ně alespoň někdo vidí, chápe jejich poněkud netradiční, pokroucenou emotivitu, jež je ve skutečnosti opravdu na velmi vysoké úrovni.
Bůh stvořil lidské bytosti a naplnil je světlem, aby tak mohly vidět čistou nebeskou zář a slyšet zpěvy andělů. Bůh zahalil lidstvo do takové záře, že se až třpytilo jasem. To vše však pominulo, když lidské bytosti přestaly být poslušny Božích přikázání a přivodily pád přírody i sebe sama. Přírodní živly si však uchovaly odlesk svého původního stavu čistoty, který se lidstvu nepodařilo zničit úplně. Ze stejného důvodu by si lidé měli uchovat odlesk vědomí Boha. Měli by dovolit Bohu, aby se vrátil do středu jejich života, a měli by uznat, že za samotnou svou existenci nevděčí nikomu jinému než samotnému Bohu, jenž je tvůrcem všeho.
Hlasité předčítání
