Tereze bylo pouhých čtrnáct let, když spáchala svůj druhý zločin. Vyrobila si tahák na fyziku. Od té doby, byla ve škole vždy přísně hlídána, kontrolována a šikanována. A to je v podstatě stručné vysvětlení věcích předešlých. Učitelé totiž kvůli dvěma již výše zmíněným učitelkám, byli oběťmi vysoce rozvinuté manipulativní psychopatie. Tereza si to začala klást za vinu.
Dávná ,, vzpomínka´´ č. 3
Ačkoliv se to Tereze v dřívějších letech zdálo zcela nemožné, ba přímo absurdní, najednou měla v hlavě spoustu ošklivých věcí, na které musela vzpomínat. Výjimkou nebyla ani událost, která byla již více jak čtrnáct let zpátky. I když si vždy myslela, že tento obrazec se ji v paměti zachoval jen díky barvitému vypravování její matky, teď si byla naprosto jistá, že jde rovněž o vzpomínku. Což je dosti podivné a zarážející, poněvadž v té době, ještě neuměla chodit. Dívce bylo něco málo přes rok, když její babička zemřela následkem tragické autonehody. Údajně, byl řidičem jeden lehce podnapilý muž, který se při jízdě o velmi vysoké rychlosti hádal se svou manželkou. Babičku, které v té době nebylo víc, než něco přes čtyřicet, auto vyloženě rozšlichtilo na krvavý protlak. Najednou měla pocit, že tím řidičem byla ona. V ten den, krátce před tím, než se to stalo, jí totiž babička zanesla ručně pletené botičky.
Vzpomínek bylo mnoho
Vzpomínek bylo mnoho… Některé se týkaly pouze Terezy, jiné spousty dalších lidí. Jednou takovou dominantní vzpomínkou, která se opakovala dvakrát (ale dívka si ji impulsivně scelila v jednu ) byla ta, jak si odnáší domů vysvědčení se zhoršenými známkami, které by vůbec neměla mít. Doma kvůli tomu měla dvouhodinové kázání.
Jednoho dne za soumraku, duše plná starých vraků, hnána do té doby nejzmrzačenější částí svojí duše, slyšíc hlas oběti své mysli, prostětuše: Uň, uň…
Promiň Uninko, promiň, roní dívka slzy.
Jednoho dne, o hodinu občanské výchovy s paní učitelkou Ráczovou, si jeden z Tereziných spolužáků – Andrey Havrilov všiml, že má na stole složku s jejím jménem a zeptal se na to. Paní učitelka mu odpověděla: Ano, to je Terezky. Potom jim zadala práci. Zvolala skoro neslyšně: Terezko! Takže to slyšela jen ona, v první lavici před katedrou.
Tereza hnána svým svědomím, vše vypověděla své matce, nebýt jí, již by dávno zhroutila se.
Podivná věc
Po delším uplynulém čase se stala pro Terezu opět velmi zavádějící věc… Do třídy vešla paní učitelka Ráczová a vypadala opravdu vyděšeně.
Začala medově – takto: Dejte si pozor… Vaši rodiče si o mnohých z vás myslí, že jste skutečně inteligentní jedinci. Nechtějte, aby se dozvěděli pravý opak. Zajděte si na magnetickou resonanci a nechte si vyšetřit pravou mozkovou hemisféru. A dejte si pozor na jazyk! Pokud tak neučiníte, stane se vám to osudným.
Tereza byla naprosto zmatená, cítila se jako po hypnóze.
Cesta domů a opět doma
Tereza měla před sebou dlouho očekávané jarní prázdniny a ještě jeden týden volna navíc, poněvadž ve škole měla proběhnout částečná rekonstrukce budovy. Naproti ke škole jí přišla dvanáctiletá neteř Karolína, která byla mimochodem její velkou oblíbenkyní. Holky si spolu cestou domů povídali o nejrůznějších věcech. Když přišla řeč na školu, vypověděla ji, že dostala trojku z dějepisu. Reakce Karolky byla: Ježiši… Hlavně to neříkej babičce… Dívka to nijak zvlášť neřešila, byla ráda, že to dopadlo alespoň takto.
Hlasité předčítání
