Příšerná podívaná, říká si chodec, zatímco se výjev chlapce sedícího nad výkresem propadá do kalné hlubiny druhého zrcadla. Jak mohou? Proč ho jen vlastní rodiče tak drtí? Proč ubíjejí jeho jedinečnost, jeho individualitu? Proč ho svazují tak těsnými pravidly? Jak ho mohou tak krutě okrádat o štěstí jeho dětství? Copak to nevidí? Cožpak jsou tak krátkozrací a nedohlédnou, kam až tato jejich podivná výchova povede? Bude pak chlapec skutečně šťastný? Ano, i on ví jako rodič, co je to přísnost, pořádek a kázeň, ale něco takového? To už je přespříliš. A že nechává své děti skládat prádlo do přesných komínků? Děti je třeba naučit řádu. Bez pořádkumilovnosti se přeci neobejdou. Jinak i jejich životy zachvátí bezcílné bloumání a zmatení vyplní slepou uličku cesty jejich existence. Ba ne, on tak daleko jako tyrani ze zrcadla nezachází! Svou přísnost a lpění na jasných pravidlech míní pro dobro svých dětí. Jak jinak? A ony to vědí. Proč by pak plnili své úkoly a dodržovaly jeho nařízení? Jsou rozumné a vše chápou. Je to tak. Ano. Snad. A že čas od času uroní slzu, když přijde trest za nesplněný úkol či porušené pravidlo? Že si pro to někdy zapláčou? Pláčou? Moje děti pláčou…!
U třetího zrcadla
Seděl u pootevřeného okna a zíral na hemžící se ulici pět pater pod ním. Aniž by z ní spustil zrak, muž ve středních letech bezmyšlenkovitě usrkl z láhve hlt piva. Seděl doma. Celý den. Vlastně již několik dní od chvíle, kdy dal výpověď. Ano, šlo sice o skvěle placenou prestižní práci, avšak to, co jej drásalo po celý dosavadní život, v poslední době přerostlo únosnou mez. Již nebyl schopen překročit práh své ordinace. Již se nebyl schopen podívat na žádného ze svých pacientů. Ne snad, že by jim nechtěl pomoci. Věděl, že to umí a že to umí velice dobře. Věděl však také, a právě tím si byl stále jistější, že pokud by v tom pokračoval, všem těm, kteří k jeho umu upírali své naděje, by do očí lhal. A tak od chvíle onoho prozření v odhodlání celé to ukončit seděl doma a snažil se nalézt to, co snad ani nikdy neměl. Nebo si na to alespoň nevzpomínal. Ano, vzali mu to. Asi. Skutečně si již nevybavoval, co a jestli vůbec něco v životě on sám chtěl s vlastním životem dělat. Každý po něčem takovém touží. Aspoň touží. Ne každému se jeho sen podaří uskutečnit, ale má ho. On jej ztratil, pokud kdy vůbec nějaký měl. Jak se to stalo? Jak se to jen mohlo stát? Kdo za to může? A jak jen to on mohl dopustit? Je snad také vinen? Provinil se sám na sobě? Promarnil své schopnosti? Svůj jediný život?
Jak se jeho pivem rozpitá mysl snažila lovit v nejasných vzpomínkách svého dětství, vyplul na povrch nezřetelný obraz otce, jak sedí proti němu u stolu a přes jeho desku k němu důvěrně, zároveň však dosti důrazně promlouvá. Nemluvil dlouho. Nikdy. Nezkušenému chlapci však tyto otcovy apely připadaly jako rány kladivem. Na nějaký čas poté pozbyl odhodlání uvažovat tak, jak by uvažoval on sám bez otcova zásahu. A k těm otec přistupoval již od chlapcových útlých let, jakmile začal projevovat choutky vlastního směřování svého života. A pokud se znovu něco takového vynořilo, bylo ono vzedmutí rozmetáno otcovým rázně dogmatickým proslovem. Jako on to říkával? Vždyť nemáš žádný jasný cíl! Tolik zájmů a žádné smysluplné směřování! K čemu ti bude rozvíjení tolika marnivých zálib? Jak hodláš tak žít? Bude pro Tebe jistě lepší, když na ty hlouposti zapomeneš a budeš se věnovat tomu, čemu jsme my všichni před tebou v rodině tolik obětovali. Ano, převezmeš tradici lékařského povolání a tu předáš svým potomkům! Protože tak tomu vždy bylo a tak tomu musí být. Jiná možnost jistě není. Ano, tímto způsobem mu otec promlouval do duše. Však ani otec kdysi neměl na výběr. Udolán a přesvědčen nakonec uznal, že to tak bylo správně. Snad pradávno podobně jako syn tíhnul k jiné oblasti lidského snažení, kterou si sám ze svého zájmu zvolil. Ještě že mu však jeho otec vysvětlil, jak se věci mají. Vzpomínky na odpor, který tím byl vyvolán, již dávno potlačil. Dnes je spokojen, zajištěn a ano, i šťasten. A byl by velmi nerad, pokud by jeho potomci měli pro mladistvě neuvážené malichernosti sejít na scestí a pokazit si tak vlastní budoucnost. Aby tomu zabránil a od toho svého syna uchránil, dělal již jako moudrý dospělý a zodpovědný rodič vše pro jeho usměrnění tou správnou cestou. Snad v počátku jeho snažení se syn vzpíral a nehodlal se vzdát svých nerozvážných snů. To však je již pryč a nyní již jistě pochopil, že přijmout otcovy rady znamená rozhodnout se pro vyrovnaný a poklidný život. Jsem dobrý otec, pomyslel si. Vím, co je pro mé děti dobré. A dobrý otec nedovolí, aby si děti život zničily. Byl spokojen. Byl vyrovnaný. Byl šťastný.
Hlasité předčítání
