Snažil se zahnat ty vzpomínky. Již několik dní. Ale nedařilo se. Sílily. Byly jasnější, dotěrnější, vtíravější. Byly s ním již soustavně. Jejich přítomnost mu umožnila plně si uvědomit důsledky otcovy výchovy. Jak mnoho jej ovlivnila. Co vše mu vzala. Ještě si to pamatoval. Byl dosud schopen si to vybavit. Otec již však ne. Pohřbil v sobě mladické sny a touhy. Přesně jak mu bylo řečeno. Jak mu bylo přikázáno. A on, jeho syn, to udělal také tak. Avšak něco se přihodilo. Zřejmě nebyl dosti důsledný hrobník. Nebyl schopen natolik potlačit sebe sama. Stála za tím jeho slabost? Už nevěděl. Byl tak zmatený. Zoufalý. Slabý a odevzdaný. Věděl jen jediné. Že takový život nechtěl, netoužil po něm a nemůže v něm dál pokračovat. Promrhal svůj život. Lhal všem ostatním. Nebyl spokojený, ani šťastný. A otcův vliv ho zbavil veškerých sil, aby na tom cokoliv změnil. Hleděl tak do prázdna a nic než prázdno již neviděl. Stále zíral na živoucí ulicí pod ním, avšak on již žádnou z těch drobných životních nitek nevnímal. Natolik byl ponořen v prázdnotu a marnost své existence, které si již několik dní plně uvědomoval. Dopitá láhev mu vypadla z ruky a skutálela se k ostatním, které se povalovaly na podlaze. Zíral stále kamsi do matné dálky, když otevřel okno, aby si sedl na vratký parapet.
Děti, jež strážily ona zrcadla, poodstoupily a chodci se tak konečně dostalo o něco víc prostoru k nadechnutí. A snad i k tomu, aby vstřebal vše, co mu zrcadla chtěla prozradit. Ovál, který vytvářela, však zůstával uzavřen. Děti si vzájemně vyměňovaly zvídavé pohledy a střídavě po očku jej pozorovaly. Některé se mírně usmívaly, jiné pak jako by se strachovaly, dalším stékaly slzy až k bradě. Již mu nemohly víc pomoci, naznačit, nic víc předvést a sdělit. Snažily se. Dělaly, co mohly. Tiše sledovaly, jak civí do převalující se mlhy s vystrašeným výrazem ve tváři. Snad si i cosi pro sebe mumlal. Tak se skutečně ke svým dětem choval? Tak s nimi zacházel? Měl být opravdu oním zloduchem tří zrcadlových příběhů? Kladl si otázky a snažil na ně nalézt odpověď. Jakkoliv přesvědčivou, která by jej vrátila zpátky na cestu, z níž byl vykolejen k setkání s tímto nečekaným místem. Náhle přimhouřil oči a z hlubin paměti se vynořil téměř nenávratně zašlý obraz.
Stojí v přítmí. V šeru. Místností se míhají bílé postavy. Snad jen jejich stíny. Mají napilno. Pobíhají sem a tam. Některé místnost opouštějí, jiné přicházejí. Nezřetelně zní klidná hudba. Drží ji za ruku. Chce pomoct, není ale jak. Dělá, co může. Tiskne její dlaň stále pevněji, snaží se ji utišit, zatímco ona sténá a křičí. Kdosi jiný, zjevně důležitý, na ni rozhodně, ale soucitně mluví. Z ničeho nic se tím místem rozlehne hlasitý křik. Je na světě! Náš syn je na světě! Jaký je? Prohlédni si ho, koktá žena se zvědavým vyčerpáním v hlase. Neví, teď ho zajímá jen ona. Jak je na tom? Bude v pořádku? Ale zakrátko už dítě drží v náručí. Drobné, křehké, mžourající nic. Čím pevněji ho drží, čím déle se ho dotýká, tím spíš ho nehodlá pustit. A je mu v ten moment zcela jasné, co za nedlouhý čas v jeho mysli tak lehce zapadne: Nikdy ti neublížím, vždy ti pomůžu, tenhle život je tvůj a já ti ho pomohu naplnit.
Hlasité předčítání
