Dřevorubec pak prokázal již před studentovýma očima dosti životní pružnosti, která je dosud v jeho věku možná, ne-li přímo nutná. Rozčarování, jež prožil, vyložil si jen jako převyprávění své dosavadní víry, jen jako nepatrnou změnu kulis. Nic závažného se nestalo. Vše běží, jak doteď běželo. Osud starého průvodce však v něm zanechával nejvíce obav. Své očividné zklamání si také on vyložil, jak jen byl nejlépe schopen. Snad je konstrukce, kterou do dnešních dní budoval a opečovával, natolik pevně svázána, aby podepřela starcovu nachylující se životní rovnováhu až do jeho posledních chvil. Studentovi nezbývalo, než v to doufat.
Mladý bakalář již dávno opustil osadu a opět pokračoval na sever k hlavnímu městu a jeho vyhlášené univerzitě. Byl si však jist, že ti tři jej ve vzpomínkách budou provázet ještě po dlouhý čas. Nakonec tedy každý z nich byl schopen po svém vyrovnat se ztrátou přesvědčení, jež přijali za své, neboť vyplňovalo jejich dny smyslem a nadějí. Každý po svém, jak který ve svém věku dovedl. Vzdát se příběhu o studni docela nedokázali, ale kdoví, možná to ani nebylo nutné. Studnu přeci našli. A skutečně byla neobyčejná, jak se na správnou studnu poznání a moudrosti sluší. Jak by tedy mohli ten příběh, který slýchali od dětství a jehož pravdivost tolik událostí v jejich životech jen potvrdilo, což tak často a tak halasně prohlašovali, pro několik drobných skvrnek opustit? Jak by bez něj mohli dál žít? Ta báje je držela při životě. Představovala jejich kotvu v čase a prostoru. A od kotvy je neradno se odstřihnout. Zvlášť pokud se jí držíte dlouho a všemi silami. Tak jako ti tři.
Student přidal do kroku a promrzlý sníh se mu lámal pod nohama. Měl jasno. Byl hotov se svou úvahou. Jeho cíl jako by se již rýsoval na obzoru. A on na jazyku stále cítil tu výjimečnou nahořklou chuť pramene poznání.
Hlasité předčítání
