Nebyli na cestě ještě ani den, když se k nim zpoza mohutného smrku přitočil statný muž v nejlepších letech. V ruce širokou sekeru a opodál čerstvě poražený strom. Jinak nikde ani živáčka. Jen na okraj teď prozraďme, že celý ten kraj byl osídlen nevelkými, od sebe rozptýlenými vesničkami a osadami, které tak tvořily malé světy samy pro sebe a jejichž obyvatelé se vzájemně stýkali jen velmi výjimečně, což o to víc platilo v průběhu zdejších tuhých a dlouhých zim. Opatrnost tak oběma cestovatelům velela nechat si účel jejich putování pro sebe z rozdílných důvodů. Bakalář nechtěl být zdržován a jeho průvodce hleděl se vštípenou nedůvěrou a ostražitostí spíš na vzdáleného krajana než na úplného cizince. Staříkova neobratnost a bezelstnost však brzy vykonala své a cíl jejich putování byl záhy vyzrazen.
“Za studnicí moudrosti? Nebojíte se hněvu bohů? Víte, neměl bych nic proti tomu, spatřit ji na vlastní oči, ale pít z ní? To už je přílišná opovážlivost. Kdybych věděl, kde se nalézá, už bych se za ní dávno vypravil. Chtěl bych ji vidět. Mnohokrát jsem si ji představoval. Ukrytou pod vysokou skálou, uzavřenu v neprostupném sevření staletých borovic…”
V tu chvíli musel stařík skočit dřevorubci do řeči: “Jakýpak les! V kamenném hradu pod vysokým stromem je ukrytá! To tě tvoje bába špatně učila pověsti našeho lidu.”
“Ale kdeže! Co vás vede, strejčku,” opáčil sebejistě dřevorubec, “v lese ji musíte hledat. Mezi stromy ano, ale hrad s tím nemá nic společného. Tak to už dědek mého dědka vypravoval. Zažil jsem spoustu rozmluv u nás v hospodě, ale nikdo mě ani nikoho od nás dosud nepřesvědčil, že se věci mají jinak. To víte, on se vždycky objeví někdo, kdo tvrdí, že má recept na pravdu. Takových jsem už zažil. Je to pořád stejné. Nikdy jim nevěřte. Namluví vám kde co, ale pravda je jen ta jedna. Celý život se držím příběhu, který nám pomáhá držet při sobě, přes všechny nesnáze a svízele, co život nese, a pak najednou přijdete vy a že prý hrad! Zažil už jsem leccos, ale o hradu jsem jakživ neslyšel. Hrad!” a z plných plic se zasmál, až se nad ním z větve uvolnila sněhová závěj.”
Mladíkův průvodce měl co dělat, aby se udržel. Bylo zjevné, že ona báje pro něj skutečně mnoho znamená. Bakalář si jako pečlivý pozorovatel mohl znovu povšimnout, jak důsledně stařec závisí na onom artefaktu coby úhelném kameni jeho života i jeho blízkých. Ty opakující se zmínky o nouzi a bídě, z nichž jej vždy vyvedlo přesvědčení a víra v mytologii, kterou ztělesňovala ona tajemná studna. Pro něj to nebyly jen pohádky. Byl příliš dospělý, aby jim věřil. Šlo o skutečnost. Dokladem mu byl bezpočet překonaných životních překážek. Ty příběhy se šťastným koncem formovaly jeho život. Proto se neodkazoval jen ke studnici, ale především ke zkušenosti životních nesnází, které byly díky jeho přesvědčení překonány. Takové vzpomínky vázaly jej k jeho době, kotvily v čase a prostoru a dávaly jeho bytí smysl a směřování. A že starcova víra není jen výplodem fantazie a obav z nepřízně světa kolem, pochopil student v okamžiku, kdy i dřevorubec bezděky přiznal, že také on je vyznavačem příběhů živého severského bájesloví, přestože se jeho příběh a pojetí v lecčems lišily. Mládencova skeptická obezřetnost byla překonána horlivou zvídavostí nezralého badatele. Snad by se mohl na této cestě dovědět ještě mnohem víc, nežli původně čekal. Ale počkat! Co když jen žádná studnice není?
Hlasité předčítání
