Chlapec, který po těch slovech ztuhl tak prudce, že i na útek zapomněl, zůstal stát s otevřenou pusou jako opařený.
“Vy jdete ke studnici poznání? Vážně? Rodiče i jejich rodiče mi o ní tolik vypravovali, ještě když jsem byl malý kluk, ještě než všichni umřeli. Já ty příběhy znám, starý pane. A někteří z kamarádů, kteří se mě ujali, když jsem zůstal sám, mi povídali, že ji na vlastní oči viděli a někteří z ní snad i pili! Rád bych byl na jejich místě. Oni by určitě nelhali. Jistě budete mít to štěstí a také ji spatříte. Víte, celý život věřím v zázračnou moc studny a jejího pramene. Už jsem mnohokrát zažil, jak chytrý dokáže přelstít hlupáka a jak moudrost dokáže skoro zázrakem povznést i ty nejchudší. Jako jsem kupříkladu já. Tolikrát jsem toho byl svědkem. A jistě i proto jsou mí kamarádi, kteří mě vzali pod svá ochranná křídla, tak světaznalí a z každého maléru se dokážou dostat. Rád bych byl jako oni. Rád bych jim vše oplatil a ve světě, který mi zatím chystal jen samou bídu a ponížení, se již nikdy nesetkal se slovy opovržení. Vím, jak to chodí a co je třeba, abych životem prošel se ctí. Jak jsem už pověděl, prožil jsem mnohé a to mnohé mě přesvědčilo, že je třeba mít za ušima. To je to hlavní! To je to nejdůležitější.”
A tak si měl každý z té prapodivné čtveřice poutníků, jak všichni doufali, přijít na své: mladý pytlák se hodlal vyrovnat svým mazaným kumpánům, jízlivý dřevorubec se již nemohl dočkat ponížení studentova starého průvodce, ten zase poučení svých mladších společníků, bakalář svobodných umění očekával možnost studia zklamání svých druhů a všichni pak potvrzení svého celoživotního přesvědčení a víry. Ještě několik dní chůze je dělilo od jejich prazvláštních cílů. A studna stále nabízela každému své tajemství. Přesně takovou si ji aspoň stařec, dřevorubec i chlapec podle sebe představovali. Takovou, jaká je po celý život držela na nohou. Vždyť to tolikrát po svém zmínili. Kolik že toho prožili a co všechno pamatují a jak je ta jejich studna a její příběh vždy správně vedl. Takovou si měli podle každého jednoho z té sněhem se prodírající družiny i ostatní ve svém nitru nést. Tou pak měli být všichni lidé vedeni. Studna tak měla mít jedinou podobu. V očích každého však vypadala zcela odlišně.
—-
“Doufám, že nebudete příliš zklamaní, až před námi začnou zpoza horizontu vyplouvat špičky hradních věží. Jinde než mezi jeho zdmi pod statným dubem studnu nehledejte. Berte to jen jako upozornění,” připomínal stařec ostatním svou vizi blížících se událostí.
A tvářnost krajiny se právě v těch chvílích začala nepřehlédnutelně měnit. Jistě ne co do barevnosti. Oslepující běloba kol dokola, snad jen tu a tam lehké odstíny šedi, ale jinak nic víc. Z lesů, jež lemovaly promrzlým sněhem přikrytou louku, která neznatelně oddychovala pod ochranou zemi obtáčející ledové šály, se vrchol za vrcholem zvedaly nejprve kopečky, pak kopce a skály, následovány věčností procházejícími horami něžně se v nedohledných výškách nořícími do nevinných krajek mlžných oblak.
Hlasité předčítání
