“Vidíte, vedu vás správně!” Studentův průvodce pookřál a se sebevědomým úsměvem na tváři pohlédl na ostatní.
“Jen se neukvapujte, strejčku! Hory nic neznamenají. Ten váš hrad by musel být už zdaleka vidět. Zato lesů je kolem! A hustých, neprostupných, na pět kroků v nich není vidět. Tam bych hledal studnu, protože tam by ji nikdo nenašel. No jen to uznejte, strejčku, jen sama příroda umí vystavit tu nejdůmyslnější pevnost. Zboříš ji, vyroste znovu. Má na to čas, má na to sílu. Dejte na mě, tolikrát jsem už o ní slyšel vypravovat. Každý z naší vesnice by si byl více než jistý, že v hradu ji hledat nemá,” pokusil se sebejistý dřevorubec zmírnit starcovo nadšení.
“Jste vedle oba dva,” zasáhl do napjaté rozmluvy pytlák, “je úplně jedno, kde bude. Důležité je, co umí. A komu jinému by měla odhalit svůj zázrak, než chudému chlapci, který už tolik vytrpěl. Tak tomu vždycky bylo. Vzpomeňte jen na mé přátele. I nad nimi se moc studny slitovala a podarovala je špetkou ze své moci. Bez ní by už mezi námi jistě nebyli. Věřte mi, pánové!”
Bakalář mlčel a pozorně sledoval své tři společníky. Obával se, zda výprava neskončí pro jejich řevnivost předčasně. Navíc byl již od začátku plný pochybností nad existencí samotné studny. Jako vzdělanec s takovou možností počítal. Ale jak se družina rozrůstala, dovedl si hloubavý mladík díky své zvídavosti najít i další badatelské cíle. Byl by proto jistě zklamán, kdyby se skupina pro přehnanou věrnost příběhům, jimiž bila srdce těch tří, a vzájemnou nevraživost, jež z hloubky přesvědčení plynula, rozpadla příliš brzy. A stařec stále působil tak jistě, když tvrdil, že místo, kde se studna nachází, skutečně zná. Rozuzlení se zvolna blížilo. Pevnost víry trojice poutníků čekala náročná zkouška.
Právě tak to působilo, když se hory ke starcově rozmrzelosti náhle propadly v bílou rovinu, od níž se do všech stran odrážela oslnivá záře slunce. Stejně tak i neprostupné lesy rázem prořídly, jakmile přešly v otevřené vzdušné háje. Nad osamělým kmeny s holými korunami, které jako kořeny křečovitě vrůstaly do prostoru, z nějž se za teplého léta sytily, zvítězila nakonec pustá zamrzlá pláň. Pak i dřevorubec sklesl a zklamaně se ohlížel zpět tam, kde jej lákaly lesní hlubiny. Jen pytlák v sobě ještě konejšil svou naději. Že krajina jeho dvěma druhům nepřála, to připisoval opravdovosti a přízni své nezlomné víry.
Když se pak rovina zcela vyhladila a nikde na obzoru byste nespatřili kopec, keř, natož strom, povšiml si bakalář a v tu stejnou chvilku i mladý pytlák, z linky horizontu vystupující kamenné hromady dosahující ve svém vrcholu zhruba k pasu dospělého muže. Vyčerpaně a bez zájmu šourali se směrem k tomu útvaru, neboť ani pro jednoho nepředstavoval to, co od jejich putování očekávali. Usadili se proto všichni na kupu kamení a sklesle hleděli prázdnými pohledy do neposkvrněného běloskvoucího kraje. Dumali, co dál, a všemi silami, které jim v tělech zbývaly, živili ve svých nitrech mírně vadnoucí příběh, o nějž se opíral jejich život podobně, jako se oni teď opírali o zvětralé kamenné návrší. V ten okamžik se pod dřevorubcem, který byl z nich nejhmotnější, uvolnil jeden z balvanů a jak se tak valil k zemi, strhl s sebou ještě dva další. Snad by tomu kromě dřevorubcova zahartusení nikdo více pozornosti nevěnoval, kdyby si stařec i přes chatrnost svého zraku nevšiml, že se pod místem, kde byl ještě před okamžikem usazen onen spadlý kámen, skrývalo dokonale provázané zdivo.
Hlasité předčítání
