“Vidíte! Je tu! Studna!” vykřikl stařec a jako zběsilý začal odhazovat další a další kameny z promrzlé kupy, která zde zjevně stála již po mnoho a mnoho let. Jednotlivé balvany bylo třeba od sebe uvolnit pomocí dřevorubcovy sekery, ale jakmile se do práce pustili všichni, zanedlouho bylo dílo hotovo.
Zděná studna před nimi zářila nejevíc sebemenších známek působení zubu času. Všichni bez hlesu poodstoupili. Jako by každý urovnával do přijatelné rovnice svá očekávání, letité představy a skutečnost, která se odehrávala právě teď před jejich očima. Zprvu pochybovali, zda našli to, po čem pátrali. Když však odsunuli žulovou desku, kterou byla studna překryta, a proti nim vzhůru k nebi vytryskl zářivý odraz zlatavé tekutiny poklidně spočívající zhruba loket pod okrajem nadzemní skruže, všichni byli přesvědčení, že došli svého cíle. Kolem odkryté studnice tála před jejich zraky ledová krusta. Odhalená tráva se zazelenala a kvapem kvetoucí rostliny natahovaly své stonky k povznášející záři, jež jemně nanášela barvy na rozpouštějící se povrch sněhového plátna. Ten výjev působil tak výjimečně, že družinu nemohl nechat na pochybách. Nalezli, co hledali.
—
Počáteční úžas, který na několik okamžiků zastřel jejich rozum a smysly, se však rázem vytratil. Ano, studna stála před nimi. Byli přesvědčeni o její jedinečnosti. Avšak tolik okolností bylo jinak než především dřevorubec a starý venkovan očekávali, že oba dva nestáli daleko od pochyb o její pravosti. Hrad nikde, stejně jako les. Došli skutečně až k bájné studni poznání vodního boha severu? Snad je takových víc? Snad i jiná božstva mají svůj zdroj moudrosti, který však zjevně nestřeží tak bezpečně jako jejich bůh řek a jezer. Ano, jistě, tak to musí být. Tak nějak uvažovali sami pro sebe stařec a dřevorubec, zatímco se již chlapec nakláněl přes okraj k zlatavé tekutině pod ním. Zdálo se, že nehodlal ztrácet čas, neboť zmatení a pochyby nijak nezatěžovaly jeho mysl. Jen bakalář stál mlčky stranou a víc než samotná studna jej zajímalo chování jeho souputníků.
“Nu, myslím, že jsme na místě, které mi tehdy poutník prozradil. To víte, je to už tak dávno. Studna je tu a není obyčejná. To je jasné. Ale kde je hrad a strom, ptám se? Jak by mohl náš bůh svou vzácnou studnu s její bezbřehou mocí nechat jen tak uprostřed planiny napospas všem nenechavcům a zvědavcům?” řekl stařec a okem mrkl po zamyšleném studentovi. Vteřinu pak hledal v jeho tváři známky pochyb. “Jiný, jistě též mocný bůh, střeží tuto studnu, ale bůh vod to není. Neměli bychom tedy toto místo déle z klidu vyrušovat. Navrhuji vydat se bez meškání na zpáteční cestu,” a bez očekávání odpovědi jakoby bázlivě se začal chystat.
“To jste to vzal zkrátka, strejčku,” dovolil si dřevorubec odlehčit na starcův účet napětí, které mezi nimi a v každém z nich v posledních minutách zavládlo, “hradu jste se nedočkal, no co se dá dělat. I můj les a skála vzaly za své. Možná, že je to ta naše studna, možná že není. Jisté je teď jen to, že může být víc zázračných studní patřících našim moudrým bohům, a pokud to je pravda, a já s každou vteřinou nabývám nového nezlomného přesvědčení, že ano, pak ať bůh lsti a falešností sebere váš hrad i můj les! Studny byly, jsou a budou. Od nás vyžadují jen neztratit víru v ně coby neměnný a určující bod řádu světa a bude se nám v našem kraji dobře žít,” a taktéž jako stařec nečekal na odezvu, zvedl ze sněhu svou sekeru a již vyhlížel směrem, odkud přišli.
Hlasité předčítání
