Zvonek nad dveřmi
Prodávám zrcadla. Ani si už nepamatuju, jak jsem k téhle práci přišel. Dělám to už zatraceně dlouho. Každé ráno si uvařím kávu, sedím za stolem a pozoruju, jak v tom černém nápoji, ze kterého stoupá navoněný dým, mizí bublina po bublině pěna, která se utvořila, když jsem do hrnku nalil horkou vodu. Potom se zvedám, obleču se, protože do té doby vysedávám jen v trenýrkách. Je tomu tak hlavně proto, protože žiju na fakt horkým místě. Jeden by si myslel, že to může být super. Pořád je tu sice vedro, ale ten mořský vzduch, ach ten musí být. Ale já to tady ve skutečnosti nenávidím. Odcházím z domu. Ve výtahu potkám každý všední den domovnici, protože se jde repetitivně vždycky v sedm podívat do schránky. Nemyslím si, že by v ní něco objevila. Chvíli jsem ji dokonce podezříval, že to dělá schválně, aby mě mohla potkat. Jako by v tom výtahu žila, říkal jsem jí onehdy.
„A to nemůžete spát? Víte, mě by to bylo jedno, ale je divné, že má někdo puštěnou muziku až do půlnoci.“
„A je ta muzika nahlas?“ ptám se.
„To ne. To já si jednou tak všimla, když jsem větrala.“
Pomyslel jsem si, že bába o půlnoci taky nespí, takže je její otázka docela zcestná. Hm. Ale na rozdíl ode mě asi nesedí u psacího stolu s rozpitou sklenkou vína a nepíše povídky do soutěží.
Prodávám zrcadla, a tak se doma moc neupravuju. Vždycky to dokonám v práci. Mám kolegu, který se jmenuje nějak francouzsky. Myslím, že třeba Olivier. Je to třicátník stejně jako já. Je pořád pozitivní. Většinou sedí za pultem a vykládá, že byl večer s nějakou ženskou. Popisuje její boky, jaká byla v posteli, co mu vykládala, kde pracuje, a tak vůbec. Myslím si, že kecá. Má velké břicho, tenké nohy, pleš a kroutící se vousy. Jednou jsem o polední pauze viděl, jak mu padají do jídla. Hravě nabíral polívku lžící, ve které plaval vous jako okvětní lístek, načež zmizel v jeho ulhaném chřtánu.
Nejsem moc negativní člověk. To zase vůbec ne. Jen se cítím trochu osamělý. Už dávno jsem přišel o umění seznamovat se, a tak mi nezbývá nic jiného než si občas s Olivierem zajít na pivo. Ale je to vždycky úplně totožné tlachání jako v práci.
Nejhorší na tom, když člověk pracuje v krámu se zrcadly je, že se denně nesčetněkrát vidí. A tak si moc dobře všímám, že stárnu. Ale naučil jsem se nový trik. Sice ho ještě piluju, ale už se mi začíná dařit. Svůj odraz v zrcadle nevnímám. Jako bych byl upír. Vidím v něm jen odraz výlohy, stropu, koberce, dveří, zákazníka.
Jednou jsem takhle seděl za pultem. Olivier měl dovolenou. Říkal něco o tom, že si zajede k moři, ale spíš jsem to přisuzoval k tomu, že odjel k matce poctít ji svou návštěvou a následně ji ožebračit o nějaký ten finanční příspěvek.
No a jak si, tak přemýšlím nad finanční situací mého ctěného kolegy, najednou se otevřely dveře a dovnitř vkročil chlap, který měřil snad dva metry. V odrazech zrcadel jsem uviděl jen torzo, dlouhé černé ruce, ještě delší nohy a krk. Podíval jsem se na něj. Usmíval se od ucha k uchu. Přistoupil rovnou k pultu. Připadal jsem si jako skřítek z nějaké pohádkové říše.
Hlasité předčítání
