Začalo pršet. To bylo pro obchod vždycky dobré znamení, protože se tu a tam objevil někdo, kdo se před deštěm přišel schovat. „Musíte každému zákazníkovi vyhovět a být po ruce! Nesmíte je nechat odejít s prázdnou! Rozmýšlet se můžou až doma! Pamatujte, že to nejsou jenom zrcadla, ale jejich životy, které odrážejí!“ říkal vždycky vedoucí. Přišlo mi to jako pitomost. Jednou jsem to zkusil říct jedné ženské, která se tu schovala před deštěm a místo prodaného zrcadla jsem akorát dostal lívanec přes obličej.
Do obchodu vešly dvě ženy. Byly jedna jako druhá. Měly na sobě zmáčené šaty a smály se až strašidelně od ucha k uchu. Nejprve jsem si toho nevšiml, ale když jsem se podivil tomu, proč pořád stojí tak blízko u sebe, došlo mi, že jsou to siamská dvojčata. Byly k sobě přirostlé boky. Ale byly pěkné. Říkal jsem si, jaké to asi je s nimi randit. Co když na jednu bude působit nějaká hláška, ale na tu druhou zase jiná? Těšil jsem se, co mi na tuhle tezi odpoví Olivier.
„Přejte si?“ říkám.
„Zdravím chlape. Potřebovali bychom nějaké široké zrcadlo,“ řekly obě najednou.
„A jaké zrcadlo si přejte? Do chodby? Do koupelny? Do kuchyně? Na skříň? Nebo na zem?“ opakuju.
„To my nevíme. Potřebujeme prostě široké zrcadlo.“
A tak se rozhlížím po krámu, ale žádné tak široké zrcadlo nevidím. Rozešel jsem se teda do skladu. Našel jsem tam hned jedno obrovské tři metry na šířku a vysoké metry dva. Sotva jsem to dotáhnul do krámu. Ale tentokrát jsem byl už zkušený a postavil se vedle něj. Dívám se na jejich odraz a na ně a čekám, co tomu řeknou. Snažím se nedávat najevo, že vidím siamská dvojčata poprvé v životě. Cítil jsem se jako… Jako nějaká debilní postava z pohádky.
„To bereme!“ zavýskaly radostí a ohlížely se v něm, jako by se uviděly snad poprvé v životě.
Opřel jsem tudíž zrcadlo o pult a snažil se v papírech najít, kolik to stojí. Omylem jsem otevřel kasu a z ní vyletěly bankovky na zem. Holky se přestaly usmívat a pozorovaly, co udělám. Botou jsem nahrnul bankovky na druhou a rychlým kopancem papíry vyhodil do vzduchu, načež jsem je chytil. Podivily se tomu. Já ostatně taky. Ale už jsem paranoidně nechtěl riskovat, že mi zákazníci zase zmizí před ksichtem.
A holky si zrcadlo opravdu koupily. Nechtěly ho nijak zabalit. Každá ho vzala za jednu stranu a sehraně odcházely i s tím velkým krámem. Šel jsem jim otevřít dveře. Když jsem tak učinil, zvonek to nevydržel a spadl na zem. Automaticky jsem se pro něj sehnul, ale když jsem se se zvonkem v ruce zase napřímil, zrcadlo zůstalo opřené ve futrech a ženské nikde!
„Ty vole!“ zařval jsem na ulici. Vyběhl jsem ven do deště, ale nikde jsem je neviděl.
Dotáhnul jsem ten krám zpátky k pultu a podíval se na hodinky. Ještě hodinu a můžu zavřít. Dnešní prodeje jsou nula. Super. Měl jsem docela nahnáno, co se zase objeví ve dveřích, ale už se nic nestalo. Byl jsem rád. Zamknul jsem výlohu a dveře, zvonek nechal na pultu, prošel skladem, že vyjdu zadními dveřmi a dám se na odchod. Tu mě ale něco zarazilo. Rozsvítil jsem celý sklad. Měl být plný zrcadel, ale místo toho jsem uviděl po podlaze proběhnout krysu. Jinak nic! Vůbec nic! Ani jedno! Prázdno!
Hlasité předčítání
